Nedokážu být dost dobrá a udělat autoškolu.

Klientka přichází na sezení s tímto problémem: Nejsem tak dobrá, jak instruktor chce. Chce se mi brečet. Od tý doby, co tam jsem, jsem skleslá. Pořád na mě někdo vyvíjí tlak. Cejtím, že jsem k ničemu.

Jedu autobusem, nechce se mi do autoškoly. Mám v hlavě myšlenku, že nejsem dost dobrá. Očekávala jsem, že se budu dobře učit a ono nic. Vidím instruktora, jsem otrávená. Už abych to měla za sebou. Sedím v autě a mám řídit. Jsem nervózní a mimo. On je přísnej a nedělá mi to dobře. Mám pocit, že se po mě vozí. Jedu. Asi je něco špatně, není mě za co chválit, nejde mi to. Někdo na mě troubí. Lidi mě štvou, nejsou ke mně tolerantní. Už aby to skončilo. Jsem na křižovatce, je tam spousta aut. Instruktor mi šlape na brzdu a já nevím proč. Jsem ve stresu. Cejtím se vedle něj jak debil. Jsem unavená, ta jízda je strašně únavná. Nejsem dost dobrá, abych obstála.

Dostáváme se do jejího minulého života v roce 1925.

Jsem malej kluk. Kladou na mě nároky. Už teď vím, že na to nemám. V naší rodině jsou snad všichni geniální. Říkají mi, že musím bejt chytrej a mít úspěch. Nerozumím tomu. Nejde mi to. Nechápu to. Učitelka se baví s mojí matkou. "Váš syn na to nemá". Vadí mi to, že to slyším. Dělám, co můžu. Slyším "Musíš se víc učit, neopustit školu. Tu doděláš " Cítím tíhu, musím bejt lepší, než ostatní. Je to těžko splnitelný.

Učitelka po mě něco chce, nerozumím tomu, nevím výsledek a děti se smějou. Cejtím se trapně. Zesměšnění. Házej po mě věci. Ztrácím chuť cokoliv dělat. Jsem před tabulí, učitelka se po mě vozí, moc dobře ví, že to nevím. "Tak řekneme mamince, aby tě přeložili, v týhle třídě nemůžeš bejt". Vadí mi to, protože to říká veřejně. Jdu domů. Učitelka vrací mámě i peníze. Učitelka je dnes můj instruktor. Nemám na to. "Však já ti jednou ukážu!" Jdu do jiný třídy, pocit, že jsem zklamala, čekali doma ode mě víc.

Máma je těhotná. Říká, že už nejsem její syn a hladí si břicho. Říká, že můj bratr vynahradí to, co jsem jim nedala. Teď už po mě nikdo nic nechce, nechci se s tím smířit. Mám deprese. Všichni jsou lepší než já. Život nemá smysl.

Vidím most a řeku. Skáču do ní. Asi tam umrznu, kouše to, ta zima. Cejtím kolena a chlad, těžko se dýchá. Někdo ke mně plave. Koukám na to zvenčí, nese moje tělo domů. Je to dnes můj otec. Máma si dává ruku před pusu, že je to hrozný. "Za to můžeš ty, ty matko jedna, jinak by se to nestalo!" Vidím anděla, říká "Pojď, tady už je dokonáno." Jdeme do Světla.

Po několika průchodech se už cítí klientka lépe. Chápe, že to, jak se cítila v minulosti, mělo na ni negativní vliv do dneška. Dokázala učitelce z minulého života odpustit. Podívali jsme se do dalšího minulého života, aby mohla upřímně odpustit i matce.

Vidím starý Egypt. Má macecha se po mě vozí, abych nebyla rozmazlená, léčí si na mě mindráky. Drbu podlahu a dřu. Naše služebná se mi směje. Je to má současná máma. Říkám si, jednou ti to vrátím.

Macecha je už stará a umře. Teď je moje máma mou služebnou. Drbe podlahu, prosí, ať už ji nechám, že to nezvládá, omlouvá se mi, že se mi dříve smála, ale neodpustím ji to. Nešetřím ji. Trápím ji. Pláče. Jdu pryč, pak ji hledám, kde je. Vidím ji mrtvou u potoka. Není mi jí líto, někomu říkám, ať se o ni postará.

Je noc, ležím na posteli, někdo mě zabije. Je to partner té služebné. Slyším "Už nikdy nebudeš nikoho trápit." To je dnes můj táta. Jsem připíchnutá k posteli. Jdu z těla ven. V dálce vidím svoji macechu, která mě mučila, anděla a služebnou. Jdeme všichni do světla. Dochází mi tam, že jsme to úplně nezvládli a vzájemně si ublížili. Příště to spolu zvládneme líp, ne? Domlouváme se tam spolu.

Díky opakovanému procházení, došlo k dočištění i této události. Klientka dokázala všem upřímně odpustit a i tím se jí velmi ulevilo.

Po sezení klientka říká: "Nejsem už depresivní. Cejtím se dobře a hodně se mi ulevilo."