Únava spojená s náladovostí
Klientka má problémy v práci, svůj problém popisuje takto: Nejsem schopná se dlouho soustředit na lidi. Mají furt na mě nějaké otázky. Jsem náladová a netrpělivá. Stačí málo a neovládnu se. Poslední dobou se cejtím zranitelně. Nechci cokoliv dělat a nemůžu myslet. Jsem mentálně unavená a cítím, že jsem si dlouho neodpočinula. Chci říct, ať mě nechají všichni bejt, nejraději bych někam utekla. Jsem z toho smutná.
Dostaly jsme se do jejího minulého života v roce 1731
Vidím kupu dětí, je jich asi šest. Mám tlak v hlavě. Děti řvou, jedno přes druhý. Mám vztek. Mluvěj na mě. Já sedím a koukám na ty děti. Nejdraši bych je poslala do háje. Asi to udělám, křičím na ně. Hučí mi v hlavě, furt něco chtěj. Bydlíme v nějaký chýši. Jsem na ty děti sama. Nechám ty děti nějak osudu, vůbec si jich nevšímám. Někdo na mě volá, je to chlap. "Kdy bude večeře?" " Až bude, tak bude." Dává mi facku. Ležím na zemi, jsem nešťastna, ale nevzpírám se. Furt mi hučí ta hlava. Poslouchám ho jak hodinky. Chci od toho utýct, nebaví mě ten život. Jdu ven, snažím se zmizet. Ať nejsem vidět.
Jdu na skálu. Myslím na to, že bych skočila. Přemýšlím, synové už jsou dospělí. Skočím. Mám roztažený ruce a letím. Už jsem asi mrtvá, mám nějaký zdeformovaný nohy a cejtím se furt stejně. Jako duše se vracím do chýše. Vidím dva zuřící chlapy, že tam nejsem. Oni mě teď neviděj a to se mi docela líbí. Jsem konečně neviditelná! Ale cejtím, že jsem furt nervní. Vidím anděla. On mě vidí taky a jdu za ním. Není mi to vůbec líto, nechci se ani loučit. Je to divný. Asi jsem tu rodinu neměla vůbec ráda. Mám obavu, že mě anděl odsoudí, ale ne, usmívá se na mě. Jdeme spolu pryč. Jsme ve světle.
S klientkou jdeme na časnější počátek jejího minulého života, jak to všechno začalo.
Vidím město. Jsem mladší, to ještě nemám žádný děti. Jsem hezká slečna a jdu nakupovat. Potkávám muže, říká, že jsem krásná. Říká mi, že naše rodina bude velká a hezká. Přijímám to, nemám tam jako žena moc právo a mám malé sebevědomí. Odvádí si mě.
Jsem těhotná. Stal se ze mě stroj na děti. Manžel říká, že potřebujeme pracovní sílu. Začíná mě to štvát. Cejtím se jako služka. Nemám vztah k dětem, furt křičej.
Něco se děje. Povyk. Muž říká, že musíme utýct. Nevím co se děje. Mám vztek. Vím jenom, že musíme utýct a budu tam sama, takhle jsem byla alespoň mezi lidma. Utíkáme po poušti. Jsme v nějaký chatě. On říká, ať se o to tady postarám a někam odešel.
Celý dny samota, děti křičej a já je nechávám křičet. Bolí mě hlava. Všude řev, to se nedá poslouchat. Je toho na mě moc. Z toho se nedá utýct.
Přibudou další děti. Je to na palici a oni furt po mě něco chtěj, furt někdo mluví a do toho zase muž, že chce večeři. Mám chuť se na všechno vyprdnout a zdrhnout, ale tady se zdrhnout nedá. Spoustu let v tomhle žiju. Nikdo se nezajímá o to, jak se cítím. Nikoho nenapadne se zeptat jak mi je, jestli chci pomoct. I ten muž je takovej hrubej. Nevím, proč jsem s ním šla.
Klientka se posouvá událostí dál. Jeden syn už je větší a pracuje. Manžel je často pryč a já s dětma. Všichni natolik starý, že mě nepotřebujou. Všechny pocity si nechávám pro sebe. Né, že by se mě na ně někdo ptal teda.
Jdu pryč, že skočím, tak bude po všem. Skáču. Nohy se mi zarazí do hrudníku. Je to fakt rychlý. Teď koukám na tělo. Jdu zpátky k chatě. Jdu s andělem do Světla. Tam se cejtím trošku trapně, že jsem se zabila. Teď už to nezměním. Moc dobře jsem to nevyřešila, no.
Po několika opakovaných průchodech se klientka cítí lépe a prochází svoji událost s nadhledem:
Jsem naivní a potkávám muže. Není vyloženě zlej, to je prostě povaha, má charisma. Oblbne mě. Jsem těhotná a mám další děti. Křičej, ale mě to nezajímá. Spíš mě napadá, chudáci ty děti. Nevadí mi to. Klientka se usmívá. Jsme v chatě. Už nemám pocit, že jsem na to sama. Jdu skočit ze skály, nemusela bych teď skákat, ale dělám to, no. Ted bych to neudělala. Klienta se směje. Letím, letím, padám jako do polštáře. Cejtím se dobře.
Po sezení klientka říká: Dává mi to s dneškem smysl. Je mi dobře a cejtím se odpočatá a klidná. A hlavu vůbec necítím.